New York: Jedna velká lež?!

10. února 2018 v 18:34 | M. |  Žvásty (bez korekce a cenzury)
Navštívit "Velké jablko" bylo jedno z mých největších přání. Jasně, klasika. Je to za velkou louží, v Americe, v úplně jiném světě, kde všichni jsou potomci bohů a kakají duhu. Rozčarování z nepoznaného kontinetu na nás působí téměř magicky. Jenom když vystoupíte z letadla, uvědomíte si, že k nám nebyly hollywoodské filmy až tak upřímné.

Fakt č.1 : Je to něco špinavého a hlučného
Rozhodně nečekejte vymetené, třpytící se chodníky ze zlata. Ulice jsou ohozené šedivým smogem, který se do nich přes desetiletí vsakoval. Špína vás doslova objímá na každém kroku. A k tomu ten hrozný hluk. Sanitka sem, hasiči tam a nevrlí "Amíci", kteří na sebe neustále troubí a je jim u zadku, že zrovna přecházíte silnici. Oni prostě nezastaví, natruc.

Fakt č. 2: Empire State Building vypadá jako náš pražský "komunistický" Hotel International
Prostě mrakodrap, kterej stál spoustu peněz, tečka. Pravda, je o něco vyšší a v noci hezky svítí. "Architektonický skvost" jsem v tom doopravdy nenašla.

Fakt č. 3: "Eco-friendly" je jen pokrytecká maska
Kolikrát jsem slyšela, jak se New York honosí jako hrozně šetrné město k životnímu prostředí. Všichni jsou totiž nadšenci zdravé stravy, využívají především městskou dopravu a fandí recyklování. Ne, ne, ne a zase ne. Na každém kroku máte buď Mekáč nebo Dunkin' donuts, metro využívají jen ti nejchudší a když navštívíte jejich supermarket, zabalej vám dva banány do padesáti igelitek. A na koše na třídený odpad narazíte opravdu jen zřídka. Nemluvě o jejich touze mít všeho "co nejvíc". Ta vás atakuje především v supermarketech, kde jsou regály přecpané stovkami různých druhů jedné a té samé potraviny. Jen při pomyšlení, kolik toho musí denně zbytečně vyhodit, vás zamrazí.

Fakt č. 4: Všichni mají produkty od Applu
Tím všichni, myslím doopravdy VŠICHNI. I bezdomovec, kterej na ulici žebral o peníze, ho držel v ruce a když zrovna nikdo nešel kolem, projížděl instagram. Obklopení jablečným zbožím mě tak znechutilo, že doopravdy přemýšlím nad změnou značky svého dalšího telefonu.

Fakt č. 5: Central Parkem prochází silnice
V žádném filmu jsem nezaregistrovala, že by Central Parkem procházela silnice (Fajn, sice to není "klasická" silnice , protože je určená pro cyklisty, běžce a pár aut.. ) Ale prostě je to ŠIROKÁ SILNICE SE SEMAFORAMA A PŘECHODAMA... PROČ?!

Fakt č. 6: (Ne) rovnost přiležitostí
I když se New York tváří jako svobodné město, které všem nabízí stejné podmínky, není to tak. Rozdíl je více než znatelný. Na těch nejnižších pozicích jsou většinou přistěhovalci: Asiati, Hispánci a v neposlední řadě také Afroameričani. Jen výjimečně narazíte na řidiče autobusu "bělocha".


 

Zadek nebo prsa??

18. prosince 2017 v 17:04 | M. |  Filozofické úvahy
A teď se dostávám k otázce, která trápí lidstvo už celá tisíciletí. Zadek, prsa, nebo od každého něco? Tenhle článek mě vlastně napadl jako souhrn mého soukromého výzkumu. Odpověď, jako taková mě docela zajímá, a tak si kolikrát nevidím do pusy - nejen, že se na tuto otázku ptám sama sebe, ale s oblibou jí často pokládám i ostatním kluků - jen tak, mezi řečí (protože jsem prostě zvědavá!).

Vždycky nasadí trochu zmatený výraz (protože otázky tohoto typu moc často od holek nedostávají) a když konečně pochopí, co se po nich vlastně chce, reagují různě. Někomu to trvá delší dobu, protože definitně se rozhodnout mezi horňáky nebo dolňáky není pro každého úplně jednoduché. Na druhou stranu, někdo to má naprosto jasné a bez přemýšlení vysloví svůj verdikt. A odpovědi jsou různé: "Rozhodně zadek", "Určitě prsa" nebo "Od každého musí něco". Abych pravdu řekla, ve většině případů jsem se setkala s dolňáky, pro které je ženský zadeček modlou - ale to je možná jen kvůli tomu, že mám trochu větší zadek a snažím se díky těmto "faktům", vidět svoje "nedostatky"jako přednosti. Rozhodla jsem se tedy tomu přijít na kloub, projít si diskuze, přečíst si pár článků, zhlédnout několik videí a dostat se tak do obrazu. Jak to tedy je?

Narazila jsem na zajímavou statistiku na stránkách Pornhub insights, ve kterých znázorňuje oblíbenost (skrze sledovanost) jednotlivých ženských partií.




Z výše uvedené mapky se tedy dá odvodit, že státy na severu (vyjmou Islandu) jsou spíše orientovány na horní část těla, zatímco státy na jihu upřednostňují dolní část ženkého těla. Můžeme tedy i konstatovat, že muži s tmavší pletí jsou spíše na zadečky, kdežto muži se světlejší pletí se raději podívají na bujný dekolt. Níže můžete vidět populárnost prsou/zadku v jednotlivých státech:

pornhub-butts-searches-worldwide


Jak je na tom Česko?

Možná vás to překvapí, ale Česko spolu s například Polskem a Litvou patřilo mezi země, kde nejvyhledávanějších druhem porna bylo to, spojené s "nohami". Takže patříme vlastně taky mezi "dolňáky"?


Charakteristika na základně preference?

Americký průzkum z roku 1968 poukazuje na fakt, že muži, kteří preferovali "větší" poprsí, měli tendenci více střídat partnerky, měli vyloženě "mužské" zájmy (jako auta, sport...), hojně četli sportovní magazíny a většinou byli rádi středem pozornosti.

Na druhou stranu, "dolňáci" byli charakterizováni svým smyslem pro pořádek. Nebyli duševně orientováni a ve společnosti byli závislí na ostatních a často sami sebe ponižovali. Jejich osobnost nebyla ani zdaleka tak vyrovnaná u jako mužů, kteří preferovali poprsí.

Ze zpovědnice...

Narazila jsem i na pár "zajímavých" názorů, které jsem sem prostě dát musela!

"Obojí má spravná ženská mít. Záleží na celkovém vzhledu. Spíš je katastrofa dnešní mladé holky, prdel jako valach a na sobě legíny."

"Já sem sice horňák, ale velký prsa? Upřímně, melouny velikosti 4 a 5 sou zpravidla celkem nechutné. Tady nejde o velikost, ale o strukturu a hlavně konzistenci. Nelítostný souboj s gravitací sice nejde vyhrát, ale dvojky se ctí remizují.
Zadek? Cokoliv co není vyloženě hrbolaté sádlem je dobré.
Ale jestli mi na tom hodně záleží? Spíš ne. Do holky se vždycky zamiluju kvuli očím, to je to nejdůležitější."

"Je nám to úplně u prdele. Hlavně že dáte."

"Krátká odpověď - zadek

Dlouhá odpověď - mně se líbí ženské tělo jako celek, všechno musí ladit a mít ty správné proporce. Takže velký zadek a velká prsa nejsou nic pro mě - spíš "průměr". A stejně za nejhezčí číst ženského těla považuji krk, nohy a bříško."

"Tak snad je každý jiný a tenhle průzkum tady moc velkou vypovídající hodnotu mít nebude.
Jinak na zadku se dá pracovat, cvičit a může vypadat super. Prsa máš hlavně geneticky a neuděláš nic."

"Mně víc záleží na tom, aby neměla v hlavě nasráno."

"Aby uměla vařit!"


Každý to vidí jinak

Samozřejmě výše uvedné vychází z informací, které mohou být předpojaté. Každý jsme jiní, každý máme jiné sny i preference. Ovšem myslím si, že na udělání hrubého obrázku, jak to vlastně ve světě vypadá, by to mohlo stačit :) Přikládám ještě odkaz na Pornhub insights, kde se můžete mimo výše uvedeného dozvědět, kde na světě upřednostňují v pornu těhulky nebo chodidla (kdybyste se třeba nudili, nebo tak :D)

Mít rád vs. milovat

27. srpna 2015 v 18:33 | M. |  Žvásty (bez korekce a cenzury)
Musí být otrava každý týden vymýšlet nová témata. Tohle mě ale po dlouhé době doopravdy zaujalo a přinutilo mě se hned pustit do psaní.

Často jsem si tyto dvě slovíčka v duchu porovnávala a měla jsem sto chutí své názory sepsat a ukázat mladším generacím, kteří už po dvou dnech jejich "vztahu" používají slovíčko "Miluji tě". Teď se mi ta příležitost nabídla sama.
Obě slovíčka jsou výrazem náklonnosti k tomu druhému. Vyjádření lásky a zalíbení. Každé z nich se používá se v jiné situaci a má jinou hodnotu. Tyhle dvě slovíčka se výrazně liší, i když jsou často zaměňovány (pro mě nepochopitelné). Takhle to poměřuji já:

Mít rád

"Mám tě rád" je běžnější forma vyjádření zalíbení v někom. Tedy se užívá hojněji, než "Miluji tě" (alespoň by mělo). Většinou vyjadřuje třeba: "Líbíš se mi, přirostl jsi mi k srdci". Můžeme to říct člověku, o kterého nechceme přijít, někoho poměrně důležitého, který pro nás už něco znamená. Bylo by nám líto, kdybychom o někoho takového přišli, protože se si s ním nějakým způsobem rozumíme a vážíme si ho. Typicky je používáno třeba v kamarádství. Tečka. (Vzala jsem to trochu zkrátka, ale myslím, že pointa by měla být pochopitelná dobře. S tím druhým slůvkem to bude trochu delší.)

Milovat

I love you. Lúbim ťa. Je t'aime. Ich liebe dich. Te quiero. Я люблю тебя...
Takhle slovíčka na nás vyskakují na každém rohu. V romantických filmech, seriálech, v knihách, v hudbě, na obrázcích, na plyšových medvídcích, na sociálních sítích, prostě všude možně.... Není pak divu, že ho mladší generace říkají automaticky, bez toho pravého uvědomění. Okolní svět to do nich prostě buší. Je naprosto absurdní to používat, když ještě nemůžou vědět, co to přesně znamená. A když o tom někdo přesně nemá ponětí, ztrácí to slůvko svoje kouzlo. Už to není zaklínadlo lásky, ale jen plácnutí do větru. Říct "Miluji tě" je vlastně uvědomění si, jak moc pro nás ten druhý znamená. Když tohle totiž někomu řeknete, znamená to, že má pro vás neocenitelnou hodnotu. Je pro vás tak moc důležitý, jako třeba váš otec nebo matka (nebo je to váš otec a matka :D). Pro jeho štěstí byste udělali všechno. Tak moc je pro vás důležitý. Často si důležitost osob představuji na docela bizardním příkladu. Představte si, že vaše příbuzné a vaší drahou polovičku jako rukojmí. Vaším úkolem je vybrat si pouze jednu stranu - vašeho milého, nebo vaší rodinu. "Miluji tě" by mělo přijít, pokud byste v tomto případě obětovali sami sebe. Protože obě půlky pro vás znamenají neodmyslitelnou podstatu bytí. Neoddělitelnou součást Vašeho já. "Miluji tě" je unikátní slovíčko, které by se nemělo užívat nadarmo. Tohle slovo se nemusí vázat jen s naší milovanou polovičkou. Tak moc pro nás často znamená rodina, nějaký hodně, hodně, hodně dobrý kamarád, mazlíček, v nějakých extrémních formách možná i věc. Je to královské slovo, které vyjadřuje velmi silné pouto. O někoho takového přijít je velmi bolestná ztráta.
 


Nemožná holka, co ještě nikdy neměla kluka

3. května 2015 v 19:26 | M. |  Žvásty (bez korekce a cenzury)
Dlouho dobu jsem přemýšlela, co za rozumný článek bych mohla na svůj blog publikovat. Pak jsem uviděla Téma týdne "Nemožná dívka" a přemýšlela jsem na tím, co mě poslední roky dělá tak nemožnou...

Je mi 16 let a 7 měsíců a nikdy jsem neměla kluka (teda, teď do toho nepočítám takové ty dětské "vztahy" ze školky, když jsme si vyznávali lásku na pískovišti). Všichni kolem mě se pomalu, ale jistě zadávají. Na facebooku na mě denně vyskakují informace o tom, že je někdo ve vztahu, zamilované fotky, zamilované komentáře a označení. Nenávidím zamilované svátky! Nenávidím líbající se dvojice! Nenávidím, když se dva lidé drží za ruku! Jakoby mi to moje okolí dávalo sežrat a přímo do očí se mi vysmívalo: "Haha, nemáš kluka!"
Prostě a jednoduše, všem těhle šťastným lidem závidím. A už jen tohle mě dělá tak strašně nemožnou.

Nepřijdu si ošklivá. Tedy alespoň ne tak moc ošklivá, že bych neměla nárok na hezký vztah (s hezkým klukem samozřejmě :D). A ani moje váha není taková, že by se za ní člověk měl stydět. Podstatou je, že nevypadám jako strašidlo. Líčím se (snažím se decentně, žádné tuny makeupu), snažím se hezky oblékat, dodržuji osobní hygienu :D (myslím, že tohle je důležité podotknout - tzn. nesmrdím, nejsem zarostlá gorila, nemám srostlé obočí, nemám chlupy v nosu apod...), nějaká prsa a zadek taky mám, a chodím na gymnázium, takže hloupá taky nejsem... Tak co se vlastně klukům na mně nelíbí?

I květiny si musím dávat sama sobě sama - až tak moc jsem nemožná

Fakt, že jsem do téhle doby ještě neměla kluka, se může zdát ne tak katastrofální. Já to ale jako katastrofu beru - jako osobní prohru, protože si myslím, že tohle by už měl být věk, kdy má člověk pomalu poznávat kouzlo vztahů. Je to věk, kdy se má jedinec naučit a do budoucnosti si odnést cenné zkušenosti. Bůhví co se se mnou stane, když tuhle kapitolu prostě přeskočím. Chci taky slavit svátek sv. Valentýna! (ano, vím, že je to jenom marketinkový tah... ale i tak, chci ho slavit!) Chci se taky s někým líbat pod rozkvetlou třešní! Chci si taky fotit zamilovaná selfíčka a pak s tím spamovat všechny na facebooku a na instagramu!

Sice je pravda, že jsem někdy o něco šílenější než ostatní. Dělám různé ksichty, měním svůj hlas tak, že zním jako zombie, nebo jak když jsem právě vcucla balónek hélia, když mám radost, tak si jen tak poskakuju... Je snad tohle ten důvod, proč by o mě neměli kluci zájem? To, že jsem prostě svým způsobem výjimečná a nechovám se jako namyšlená barbie?

Netuším, proč můj princ na bílém koni ještě nedorazil (popřípadě, proč princ na bílém koni byl kousek ode mě a pak se zničehonič otočil a uháněl zpět). A fakt je ten, že toho prince už doopravdy potřebuju jako sůl. Dokud ho mít nebudu, budu pořád jen tak nemožná holka, co nikdy neměla kluka.

Kam dál